Povídka 25 - 10. kapitola

25. srpna 2010 v 0:15 |  25
Název: 25

VIII. Rudá



15. květen 1995 


"Takže Ebony se každou chvíli vrátí. Strážce času ji najde a přivede ji sem. Pak uvidíme, co dál. Vzhledem k dění v minulosti a účelu její cesty, můžete všichni při jejím návratu na okamžik pocítit jisté změny ve vlastních vzpomínkách a historii," varoval Brumbál všechny shromážděné členy Fénixova řádu na speciálním pohotovostním setkání. Byli mezi nimi i Ron s Hermionou a Ginny, kteří měli kvůli němu povoleno opustit na víkend školu, a dvojčata. 

Harry Potter chyběl. 

Od chvíle, co mu Brumbál řekl pravdu, byl tak rozčilený, že s nikým nepromluvil ani slovo. Článek ve Věštci tomu rozhodně nepomohl. Přišel sice s ostatními na hlavní štáb, ale zavřel se na půdě a nikdo nebyl schopný ho přesvědčit, aby odtamtud vyšel. Sirius chtěl za Harrym vtrhnout za pomoci kouzel, ale Brumbál všechny požádal, aby ho nechali v klidu. 

Ne všichni ale poslechli jeho žádost. 

"Vskutku dojemný pohled, Pottere." 

"Jděte pryč!" zavrčel Harry v odpověď . Seděl na špinavé podlaze pod malým vikýřem mezi zaprášenými bednami, kolena přitažená k hrudi. Hlavu měl skloněnou a na jeho tvářích byly vidět patrné stopy po slzách. 

"Nebohý hrdina, který trpí, přestože právě dostal, po čem vždycky toužil," pokračoval Snape, jako by Harryho předešlou poznámku neslyšel. 

"Vážně si myslíte, že tohle jsem chtěl? Všechny ty lži?" zašeptal chlapec tiše. 

"Dostal jste PRAVDU, Pottere. To že ji v té vaší slabosti a naivitě neumíte unést, je jiná věc." 

"Vy ničemu nerozumíte, že ne?" 

"A vy snad ano?" kontroval Snape. 

Potter se na něj podíval těma zelenýma očima, které Snape tolik nenáviděl. Nenáviděl je, protože mu připomínaly, že by toho chlapce neměl nenávidět, protože to NENÍ James Potter. A on chtěl nenávidět. Potřeboval někoho, kdo bude platit za Jamesovy hříchy. 

"Já nevím, jestli mám mít vztek, že mi to neřekl dřív, nebo se mám zlobit, že mi to vůbec řekl. Nikdy jsem … jediné, co jsem si vždycky přál, byla rodina. A teď mám sestru. Ale radši bych o ní nevěděl, protože … pro Voldemorta je dokonalým cílem, možností, jak se může dostat ke mě. Nechci, aby jí kvůli mně ublížili." 

Potterovy oči ho prosily a Snape se přistihl, jak přemýšlí, jestli si sourozenci Potterovi budou někdy rozumět tak, jak by si jistě rozuměli, kdyby spolu vyrůstali. Ebony byla v některých věcech příliš zmijozelská a Potter byl dokonalým příkladem nebelvírského studenta. 

"V téhle chvíli má stejné šance jako vy, Pottere. Ale na rozdíl od vás s tou hrozbou může udělat jen málo." 

"Já vím," odvětil Potter odhodlaně a Snape poprvé od doby, co se dozvěděl o věštbě, zapochyboval, jestli to Pán zla nakonec přece jen nemá spočítané. A byl příliš unavený, než aby se dál hádal nejen se sebou, ale i s Potterem. 

A takhle se Severus Snape ocitl na půdě starobylého sídla Blacků mezi prachem, špínou a spoustou starých krámů ve společnosti několika pavouků a Harryho Pottera… Bylo to rozhodně lepší, než být dole, až vypukne to peklo. O trochu … 

A když hodiny v domě odbily půlnoc, Snape pocítil ten záchvěv … a všechno na okamžik zčernalo. 

"Cítil jste to?" zeptal se Potter, když bylo po všem. 

Snape přikývl. 

Ebony - NE! POTTEROVÁ! - se vracela. A on si vzpomněl, jak ji viděl odcházet v minulosti. Ta vzpomínka byla nová a zároveň jako by byla součástí ostatních celou dobu. 

I ji chtěl nenávidět. 


;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


Minulost se měnila a v drobných či větších dávkách to pocítil téměř celý svět. Každá malá drobnost byla přidaná, zaznamenána. Nové vzpomínky se rodily a míchaly v hlavách lidí. To vše ve zlomku vteřiny, kdy byla narušena časová linie a brána z minulosti se otevřela. 

Ebony se probudila v Bradavicích. V kanceláři ředitele. Chvíli měla silný dojem, že se zase vrátila do roku 1970. Napadlo jí, že asi udělala chybu, a proto se teď bude neustále vracet do minulosti, dokud to neudělá správně. Co když se bude vracet tak dlouho, dokud nesplní misi? A jaká mise to vůbec byla? 

Ale kancelář byla prázdná. Po Brumbálovi nebylo ani stopy. Byl tu jen jeho fénixe, který nehybně seděl na svém bidýlku a pozoroval ji klidně černýma korálkovýma očima. 

Zamrkala na něj. 

A pak se v rohu místnosti zhmotnila další postava. 

"Není třeba se mě bát. Pojď se mnou," vyzval ji ten muž. 

Ta slova se jí rozezněla přímo v mysli. 

Neměla ani ušení, kdo to je, ale jeho tón měl na ni stejný dopad kletba Imperius. 

A Ebony si otřela rukávem slzy a váhavě se ho chytila za ruku. A svět se zase zatočil.


;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;;; 


"Hezký večer, miláčku," ozval se tichý hlas ode dveří haly. 

Lucius pohlédl tím směrem a mírně se zamračil při pohledu na svou ženu. Bylo pozdě a on očekával, že ji po svém návratu najde v posteli. Místo toho na něj zjevně čekala, oblečená do róby, kterou měla na sobě, když po večeři odcházel. 

Oči jí plály a ten pohled ho přiměl k větší opatrnosti a pozornosti. 

"Říkal jsem ti, aby na mě nečekala, drahá. Proč ještě nejsi v posteli?" 

"Měla jsem důležitou práci." Její oči se ještě více zúžily. "A co ty? Jak dopadla tvá schůzka? Dosáhl jsi, čeho jsi chtěl?" 

A on si vzpomněl na dnešní ráno; na ten podivný pocit, který měl, než se probudil, a který připisoval pozůstatkům noční můry trápící ho během noci. Až na to, že už byl zjevně vzhůru. 

Podcenil ji. Ta mrcha byla v zoufalství schopná zajít tak daleko, že dokonce vnikla do jeho mysli. 

"Co jsi udělala?" zeptal se ledově klidným hlasem - stejný tón používal pro kletbu Avada kedavra. 

"Dala jsem mu přístup k ochranným bariérám kolem domu. A taky povolení pro narušení protipřemisťovací clony. A pro tebe jsem ji uzavřela." 

Lucius věděl, kdo je on. 

Takže si v mé mysli našla i tohle - hesla na ovládání ochranných magických hradeb kolem Malfoy Manor znal jen její momentální Lord. 

Její krásné dokonalé plné rty zkřivil znechucený nenávistný škleb. "Takže doufám, že tu na něj počkáš. Velmi touží si s tebou promluvit s očí do očí." 

"Jak ses mohla odvážit postavit se proti mně a narušit mou bezpečnost v mém vlastním domě? Nemáš kolem něj žádná práva, já jsem jeho pán," zasyčel na ni vztekle. 

Narcissu jeho výhružný tón nijak nezasáhl. "To se brzy změní. Znáš sám dědické právo. Už brzy bude manor moje." 

Lucius pevněji sevřel hůlku, kterou měl skrytou v rukávu pláště. 

"Zemřeš s vědomím, že všechno, co jsi měl a máš, připadne mě, tvému katovi," pokračovala jeho žena spokojeným vítězný tónem. "Protože to já jsem řekla našemu Pánovi o tvé snaze ho zradit. To já jsem požadovala tvůj trest. Přeju si, abys mohl trpět do nekonečna … znovu a znovu celá staletí, za to, co jsi udělal mému synovi, ty bastarde! Nejspíš to nebude tak dlouho, ale Temný pán mi slíbil, že to budou týdny … možná i měsíce, než skončí tvoje ubohá existence." 

Lucius se k jejímu překvapení téměř rozesmál. "Myslíš si, jakou jsi se mnou nezahrála partii a přitom jsi sama hloupá figurka v jeho rukou. Chceš pomstít Draca a přitom nemáš ani tušení o tom, jak doopravdy zemřel a kdo je viníkem jeho zbytečné smrti." 

"Vím, že je to tvoje chyba. Temný pán … on mi to řekl! Ukázal mi to!" 

"A ty mu slepě a hloupě věříš, jako loutka, kterou pro něj jsi. Byl to ON, kdo zavinil smrt našeho syna. Je tak šílený touhou po nesmrtelnosti, touhou po nedotknutelnosti, že ztratil veškeré zbytky příčetnosti." 

Luciusův hlas se ztišil do nenávistného děsivého sykotu. 

"Náš syn byl oběť jeho zvráceného experimentu, který mu měl zajistit čistokrevného silného dědice s mocnou magií, kterou by potom z dítěte vysál a použil ji k poražení Pottera. Pro něj nebyl Draco nic víc než laboratorní myš. Nástroj, kterým chtěl získat víc magie." 

Pohlédl lehce smířeně a znechuceně na svou ženu, která se zdála na okamžik mírně zaražená jeho tvrzením, i když bylo zjevné, že mu nevěří. A věděl, že v jedné věci je vinný - a to byla prázdnota, hořkost a nenávist v její duši. 

Šílenství bylo zjevně dědičného mezi ženami Blackovic rodu. Její sestra Bellatrix toho byla jasným důkazem a Lucius pocítil téměř úlevu, když "padla za oběť druhé straně" - Voldemort nemusel vědět, že to ve skutečnosti byla jeho hůlka, která vyslala kletbu. Ale ten zbytek její povahy byl výsledkem dlouhých let v chladném manželství bez lásky a náklonnosti - v manželství, které on vytvořil. 

Bylo mu jí líto. Byla to přece jen jeho žena, a i když ji nikdy nemiloval, zvykl si na ni. A byla jeho. Lucius přísahal, že bude tím posledním, o co ho ten bastard, kterému tolik let věrně sloužil, připraví. 

Narcissa se vzpamatovala ze svého tranzu. 

"Náš pán už přichází a buď si jistý, že tě ztrestá za lži, kterými ses pokoušel mě oklamat." 

"Je mi líto, ale nemám v úmyslu ho tu uvítat. Ale ujisti ho za mně, že se ještě setkáme." 

Lucius švihl hůlkou a dveře velkého šatníku na pláště a kabáty vedle dveří se rozlétly. Než stihla Narcissa jen pomyslet na kletbu, skočil do něj. Dveře se za ním zase zabouchly, a když je vzápětí jeho rozlícená žena rozrazila, byl pryč. 

Voldemort Luciusovým únikem nebyl potěšen. Jeho vztek ho přiměl jednat rychle bez rozmyslu. Až když lady Malfoyová vydechla naposledy, si uvědomil, že byla chyba ji zabíjet. Malfoy manor, kterou chtě učinit svou novou pevností, s ním odmítla spolupracovat. A co bylo horší … v domě nešla provozovat žádná magie. Nemohl tu mizernou zříceninu ani 
zapálit. 

-TBC-

Povídku napsala Electra a já si ji nijak nepřivlastňuji.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.